Potterworld.blog.cz je i na facebooku. Připojte se zde a buďte informováni hned, jak přidám novou povídku :)
Připojte se do literární skupiny Fanfiction a vlastní literární tvorba (CZ/SK) na Facebooku, kterou jsem založila 22. září 2012.

We are sisters → 1. Dobré ráno, dobrou noc

24. září 2012 v 20:10 | ♥♥Veronika♥♥ |  We are sisters
"Nerozčiluj se Shanon, klídek", smála se ségra mému utrpení.
"Hele ségra, rozkazuj si někomu jinému, jasný?" hodila Amanda, teď už vážná, po své sestře výhružným pohledem.
"Doufám, že uklízíš?" překazil mi otec svým příchodem plány.
"Vstávej ospalče, jsme na místě," usmála se na mě a vystoupila z kočáru.
***





"Ty už jsi vzhůru?!" Zírala jsem na svou starší sestru. No starší je dost silné slovo. Dalo by se v podstatě říct, že jsme dvojčata. Jednak jsem mladší jen o půl roku a pak také jsme téměř k nerozeznání. Ovšem, když se nám podíváte pod krunýř, zjistíte, že rozdíly přeci jen mezi námi existují.

"Jasně, včera jsem si zapomněla sbalit nějaké ty drobnosti", pohodila ledabyle rukou k hromadě věcí vedle sebe. Vylezla jsem z úžasně vyhřátého pelechu a hned se mi cosi připletlo do cesty. "Au", můj palec to odnes! "Dávej si ty věci laskavě na svojí půlku pokoje a ne mě přímo pod nohy", odsunula jsem, plná vzteku, Amandin kufr k její posteli, která byla vedle té mé, avšak rozdělená velkým stolem s párem židlí, stojícím pod vysokým oknem se záclonami. Na něm se povalovaly brky, papíry, kalamáře a další krámy včetně dvou svíček a sirek. Za Amandinou postelí byla naše společná ne příliš velká dřevěná skříň a o kousek dál se nacházela kovová pokachličkovaná krabice čtvercového tvaru se šňůrou z nevím čeho, ale s jistotou vám mohu říci ,že ji kdosi pogumoval, a byla na straně do pokoje, jakoby naproti klavíru. Tuto šňůru zakončovala žehlička na vlasy, také pogumovaná z vnějšku proti žáru. Na vnitřní straně bylo něco jako kov či co. Odborník na tyhle věci fakt nejsem. Vedle této moderní žehličky na vlasy stály kamna, s nimiž byla čtvercová krabice spojena přípojkou a v případě potřeby se jimi vždy nažhavila. Na již zmiňované krychli byly dvě páčky, kterými celý tento systém zapínáte či vypínáte. Což znamená, že si můžete zatopit, aniž byste měli zapnutou žehličku. Za mojí postelí se nacházel již zmiňovaný, nádherný starožitný klavír po pradědečkovi. Ráda na něm hraji, avšak Amandě tím dost lezu na nervy. Nemá moc hudební sluch, avšak je výtvarně velmi zdatná. To já nedokážu pořádně napalovat ani to pitomý slunce.

"Nerozčiluj se Shanon, klídek", smála se ségra mému utrpení. Hodila jsem po ní vražedným pohledem, štrádujíc si to ke skříni, před kterou sedělo to řechtající se stvoření se žehličkou v ruce. Myslím, že s tímhle tempem budu na žehličku čekat ještě zítra. Ostatně by to nebylo poprvé, co kvůli jejím vlasům, zůstali ty mé zvlněné, jak kdybych si je pracně nefoukala.

A protože mi Amanda zkazila náladu, oblékla si šedé korzetové šaty, které mají tu a tam vyšitou černou třpytivou růži. Až pak jsem si všimla, že Amanda na sebe natáhla křiklavě červené vyzývavé šaty s kulatým velice hlubokým výstřihem. Stačilo, aby se předklonila a měli jste možnost vidět její ploché bříško, ne-li víc. Obě nás příroda obdarovala tak bohatě, že jsme si takovéto extrémní výstřihy mohly dovolit.

Rozčesala jsem si vlasy ale zvlnění se ani trochu nezměnilo, jen se na něj díky bohu dalo koukat aspoň po očku. Namalovala jsem se. Což obnáší nanést drobet make-upu, pudr, zvýraznit, už tak dlouhé černé řasy řasenkou, sladit stíny s oblečením a nakonec zvýraznit mou největší přednost - plné rty - lehce se lesknoucím výrazným leskem.

V tu ránu se pár metrů ode mě otevřely dveře a do pokoje vlítla Paige. "Ségra jako hejbni! Máš jít mamce pomoct se snídaní a ty Shanon máš prej uklidit ten nepořádek, co tady máte", poručila nám naše mladší sestřička. Tedy moje nevlastní. Aby jste rozuměli, má se to tak... Moji rodiče se rozvedli a otec si našel přítelkyni Elizabeth, se kterou se ne dlouho na to oženil.

"Hele ségra, rozkazuj si někomu jinému jasný?" hodila Amanda, teď už vážná, po své sestře výhružným pohledem. Ta se jen ušklíbla a vycouvala z pokoje.

Hned, jak se žehlička uvolnila a má milovaná sestřička se odebrala do kuchyně, chtěla jsem místo před skříní se zrcadlem zaujmout já a konečně si vyžehlit vlasy... "Doufám, že uklízíš?" překazil mi otec svým příchodem plány. "Za půl hodiny odjíždíme, tak nelelkuj, aby ses stihla i nasnídat", nakázal mi. Opět jsem se musela smířit s faktem zvlněných vlasů. Ach bože, co jsem komu udělala?!

Amandě jsem všechny věci mimo kufr naházela na postel. Má půlka pokoje byla uklizená a to bylo hlavní, ne? Proč bych uklízela její binec? Nejsem ničí služka a ani to jí nehodlám být! Přeci nepřijdu o snídani!

Když jsem vešla do kuchyně, všichni už seděli a ládovali se ještě teplým pečivem. Pokud máte pekařství téměř za rohem, není se čemu divit.

"Dobrý ráno", pozdravila jsem rodinku. "Dobrý ráno! Mno to je dost, žes přišla málem jsme ti to všechno snědli", škádlí mě brácha, jak měl ve zvyku. "Ty bys mi nic nenechal?!" šťouchla jsem do něj na oplátku s úsměvem od ucha k uchu. Poté se mé dobře tvarované pozadí, lákající mužské pokolení, usadilo na jediné volné židli vedle toho škádliče.

Když jsem snědla rohlík s meruňkovou marmeládou a provedla jsem každodenní ranní hygienu (ještě že máme dvě umyvadla), zbývalo mi, zkontrolovat, zda mám všechno a mohli jsme vyrazit. Rozloučili jsme se s matkou a nasedli do našeho velkého rodinného kočáru, který byl zapřažený do tří párů koní.

Ve Forks, kde jsme bydleli, žádná střední škola nebyla. Náměstíčko, na kterým stavěl převozník, bylo několik kilometrů odsud. Naštěstí Fordská střední byla hned v sousedním městě Fords, ve městě magie a kouzel v souladu s mudly.

Cesta do Ford trvala čtyři hodiny, takže jsem s spolu se sourozenci dospávala chybějící hodiny. Zanedlouho jsem slyšela hlasy a někdo se mnou cloumal. Mé oči se neochotně otevřely a první co, viděly byla Amanda. Skláněla se nade mnou s chápavým úsměvem ve tváři, takže jsem usoudila, že mi už asi odpustila to mé 'uklízení'.

"Vstávej ospalče, jsme na místě," usmála se na mě a vystoupila z kočáru. Amanda uměla vždy rychle odpouštět a zapomenout. Já, možná k mé smůle, dokázala jen to první. Zapomínala jsem jen velmi těžko a nikdy ne úplně.

Škola byla nádherná. Slovy se dala jen těžko popsat. Zdobilo jí spoustu malých i větších věžiček, ovšem byly tu i asi dvě velké věže. Z mého pohledu se to dalo jen těžko posoudit, poněvadž jedna zastiňovala další. Prostě vám nemůžu s jistotou říct kolik věží tato škola, či spíše hrad, ve skutečnosti měla.

Ovšem to, co následovalo po vkročení do této zvláštní stavby, přemohlo mé předešlé okouzlení. Vstupní hala byla obrovská místnost s několika dveřmi a honosným vyřezávaným schodištěm. Nemohla jsem se však dlouho kochat, poněvadž mě proud studentů začal unášet k jediným dveřím na pravé straně.

Vpluli jsme do jídelny, které se podle cedule, přibité na dveřích, říkalo Velká síň. Konečně jsem se mohla oddělit od ostatních a najít rodinku, kterou jsem v tom houfu lidí ztratila. Neviděla jsem ani jednu známou tvář.

"Shanon, tady jsme!" Volal na mě odkud si bratr který sem hodil již třetím rokem, a tak to tady znal jako své boty. Konečně jsem ho našla sedět u jednoho ze čtyř stolů, který byl určený pro prvák. Neušlo mi, že Amanda značně posmutněla. Znala jsem důvod. Chyběla jí sestřička, která ještě chodila na základku. Vedle ní bylo volné místo, očividně pro mě. Obejmula jsem jí kolem ramen, uklidňujíc jí.

Během pár minut vstoupili profesoři v čele s ředitelkou, která mi připadala velice sympatická. Byla to velice noblesní starší dáma s ozdobnou stužkou, zapletenou v prošedivělém drdolu, z kterého jí vypadlo pár loken stále hustých vlasů. Splývající saténové šaty měla sladěné s barvou stuhy. Usadila se na nejvýše posazenou židli uprostřed profesorského stolu. Počkala na kolegy, znovu povstala a pronesla.: "Vy, naši nový studenti, vítejte na Fordské střední škole magie. Doufáme, že se vám zde po dobu vašeho studia bude dobře žíti a že si odsud něco odnesete. Ostatní studenty vítám taktéž! A teď už mi zbývá říci jen jediné... Nechte si chutnat!" V tu chvíli se přede mnou prohýbal stůl pod těmi nejlepšími lahůdkami, na jaké jsem si v tu chvíli dokázala vzpomenout.

"Ach jo, tak tohle je moc! Jestli sem budou pořád dávat takové dobroty, pak budu za týden jak koule!" Postěžovala si Amanda. Má pravdu, taky to tak vidím. Hold se budeme muset dát na nějakou dietku nebo tedy aspoň já, poněvadž bych za chvíli měla břicho jak balón, což nedopustím! Ještěže tu s námi nesedí Sean. Měl by z našich ztrápených tváří druhé Vánoce!

Už mi z toho všeho začínalo být blbě, když najednou všechno jídlo kamsi zmizelo. Úlevně jsem si oddychla, avšak brzy mi bylo ještě hůř. Stůl se zase zaplnil a něčím horším než jen zákusky a dortíčky. Koukla jsem zoufale na Amandu, která mi naprosto stejný pohled oplácela.

Ani jsme se nenadáli a koláčky se vším ostatním byly pryč. Ředitelka znovu povstala řekla pár keců, kterým jsem nevěnovala pozornost a popřála nám dlouho očekávanou dobrou noc. Poté nás dovedli těmi všemi chodbami až k našim ložnicí. Cestu jsem si samozřejmě nepamatovala.

"Jé máme ložnici jen sami pro sebe! Jako jediný pouze dvoulůžkovou! Juchůůů! Beru si tamtu postel v rohu," ukázala na postel v pravým rohu místnosti, téměř naproti dveřím, avšak ne úplně. Byla jsem ráda. Ta má postel se nacházela v levým rohu, který byl více zastrčený a nebyl tak na očích při vstupu do místnosti. Mezi našimi postelemi se pod okny ve výklencích nacházely dva stoly se židlemi. Na každém stole stály dvě svíčky.

Nalevo od vstupních dveřích se nacházely další, které, jak se později ukázalo vedly do koupelny. Mezi mou postelí a dveřmi do koupelny se nacházela obrovská skříň. Uprostřed místnosti stáli kulatá kamna za Amandinou postelí byla veliká pohovka s rohovým stolkem, nacházejícím se trošku dál od vchodu do místnosti.

"To je lukšus mame koupeunu i še žachodem", zahuhlala sestřička s plnou pusou zubní pasty. "Jen je doš malinká, ale je tu žcadlo..." "Aspoň, že tak, ale víš, co mě fakt štve?" zeptala jsem se při koupeli. Amanda si vypláchla pusu a poté mi odpověděla: "Že tu není žehlička na vlasy, viď?" Měla pravdu, přesně to jsem měla na mysli, a tak jsem jen přikývla. "To mě štve taky", svěřila se mi s povzdechem. Poté jsme se vystřídaly. Já si v bílé krátké krajkové košilce s vyšitými růžovými hvězdami čistila zuby a mé skoro dvojče se koupalo ve vaně vedle mě. Poté jsem si česala vlasy a Amy si oblékla růžovou krajkovou košili s bílými hvězdami vzala si svůj kartáč a česala si také kadeře. Pak jsme sfoukly svíčky a zalezly do postelí.

"Dobou noc," popřála jsem ségře. "Dobrou noc Shanon", ozvalo se z druhé strany pokoje. Co asi teď dělá bratr? Doufám, že už spí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 verky verky | Web | 24. září 2012 v 20:26 | Reagovat

mít s mojí sestrou společnou skříň, tak bych přišla definitivně o oblečení :D
boje se žehličkou znám veice dobře, i když já si vlasy vůbec nežehlím, má sestra ano a to před mým stolem, takže mi pořád zaclání před zrcadlem a odkládá žehličku na můj stůl, což mě tak rozčiluje a teplem se mi na stole zdvihlo plexisklo...grr :D :D
hmm, s tím jídlem si mi navnadila a udělala chutě, asi si půjdu něco dát :D :D

2 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 24. září 2012 v 20:32 | Reagovat

tak to tě lituju, mít takovou sestru, s tou bych společnou skříň mít nechtěla :D a ani tu žehličku :D chudák tvůj stůl :D tak to to jídlo mám asi dobře popsaný, když ti dělám chutě :D a jaký je to číst po několika letech znovu? :D všimla sis malých úprav? :D

3 verky verky | Web | 24. září 2012 v 20:39 | Reagovat

buď ráda, že máš bratra a nic ti nekrade :D jako bylo to zvláštní si to znova přečíst, ale docela si to trochu pamatuju :D a úprav jsem si ani nevšimla :D :D

4 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 24. září 2012 v 20:42 | Reagovat

no, v druhé kapitole už jich je víc, tak tam si možná všimneš a dík, že sis to znovu přečetla :D no, občas jsem ráda, že mám bratra a občas ne, je to různý :D znáš to :D :D

5 Altheda Altheda | Web | 25. září 2012 v 19:14 | Reagovat

Prvé poviedky podľa mňa bývajú najkrajšie a zároveň najhoršie. Táto je celkom pekná,hoci už len nápad samotného mestečka "Forks", rovnako ako dve sestry, ktoré idú spolu do čarodejníckej školy,  nie je práve originálny. Nepochopila som ale niekoľko vecí - tá jej sestra Amanda je od staria o pol roku? To je jej nevlastná/polovlastná sestra? Dve pokrvné sestry predsa nemôžu byť od seba len o 6 mesiacov... A potom sa mi akosi nezdalo, že tam používajú žehličku a sušič na vlasy, a do školy sa vezú v kočiary...
Ale je dosť možné, že som len trochu nechápavá... Dielo sa mi inak páčilo...

6 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 25. září 2012 v 19:46 | Reagovat

ano, první povídky jsou rozhodně nejhorší, váhala jsem, zda to sem dát, ale pak jsem se rozhodla, že i to je má povídka a že by se člověk za své prvotiny neměl stydět. :) s tou mqagié to je složité, nejdříve tam být neměla, takže budou všechny díly téměř bez magie, ale pak kamarádce přeskočilo a dala jí do jedný kapitoly, tak podle toho nějak horko těžko upravuju zbytek :D a povídka se má odehrávat osmnáctém století, to ještě mnoho kouzel nemusela být vymyšlena :P a jinak jak je to mezi "sestrami" jsem vysvětlovala v úvodu do povídky - níže. Tady máš úryvek:

Shanon Allison Forsyte a Amanda Jane Fulletrton jsou si velice podobné. Bydlí ve stejném domě spolu v pokoji. Chodí na stejnou školu do sousedního státu Ford a dokonce i zde mají společný pokoj. Vypadají podobně a myslí stejně tak, ale jak už vám napovídají jejich příjmení, nejsou sestry. Tedy aspoň po biologické stránce.

Amanda má mladší sestru Paige a Shanon staršího bratra Seana. Všechny tyto děti vychovává otec Shanon, Bill, a matka Amandy, Elizabeth. Tito dva se po svých rozvodech vzali.

a myslím, že je zcela originální (jen chvílemi inspirovaná - je stará, byla jsem hodně mladá), až poznáš děj víc, ale to je věc názoru, každopádně děkuji za ten tvůj :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama